Co nás učí peníze? 

Jedna výprava do České národní banky

Na říjnovou Portfoliovou středu jsme vyrazili do České národní banky. Téma měsíce zní Jak spolu lidé fungují? A tak jsme se tentokrát vydali za penězi. Jenže jako obvykle se ukázalo, že samotné téma je jen začátek. Důležitější věci se často dějí někde mezi ním.

Ráno jsme se sešli v kruhu, představili se a zkusili si malou hru na posílání pozornosti. Měla jsem radost, jak jsme dnes dokázali fungovat jako skupina. Některé děti se už znají, jiné se teprve rozkoukávají. Pomalu si hledáme společný rytmus, učíme se naslouchat a vytváříme si malé rituály, ke kterým se můžeme vracet. Pak už jsme vyrazili do ČNB na expozici Za měnou.

Co nás vede k tomu, abychom se ptali?

Paní průvodkyně dětem přibližovala, jak funguje banka, jak fungují peníze a jak se v průběhu času proměňovaly. Za položené otázky rozdávala kopie bankovek. "Fíííha ..." najednou se otázek začalo objevovat mnohem víc. Přemýšlela jsem, co se v tu chvíli změnilo. Pomohla dětem odměna? Dodala jim odvahu přihlásit se? Nebo jim jednoduše nabídla něco, na co se mohly těšit? Nevím. A asi bych z jedné návštěvy nechtěla dělat žádné velké závěry o vnější a vnitřní motivaci  

Zůstala mi spíš otázka, co dětem pomáhá, aby se nebály zeptat. Aby nemusely mít předem připravenou správnou odpověď a mohly říct i něco, čím si nejsou jisté. 

Možná je někdy potřeba jen trochu povzbuzení. Za mě někdy stačí vědět, že otázka není hloupá a že se jí nikdo nebude smát.

Když se rozhovor stočí jinam

Po návštěvě jsme s některými staršími dětmi mluvili o tom, jak se člověk může ocitnout na ulici. Padaly různé odpovědi. Někdo přijde o práci, někdo propije peníze, někdo se potýká se závislostí a postupně ztratí bydlení. Pak jsme zkusili hledat i jiné cesty, které člověka mohou do podobné situace dovést.

Co třeba starší člověk, který žije sám, nemá rodinu ani blízké přátele, onemocní a na delší dobu vypadne z práce? Nemá úspory, přichází o jistoty a najednou nemá nikoho, kdo by mu pomohl. Nevím, jestli jsme dokázali domyslet všechny možnosti. Ale právě tohle mi na podobných rozhovorech připadá důležité. Zkusit se na chvíli podívat na svět očima někoho jiného. Nehledat hned jedno vysvětlení ani jednoduché řešení.

Člověk se do těžké situace nemusí dostat jediným rozhodnutím. Někdy se potká víc okolností, které by každá sama o sobě možná zvládnutelné byly. Někdy kolem sebe jednoduše nemá nikoho, kdo by mu pomohl znovu se postavit na nohy.

Jedna bankovka, která bude putovat mezi námi

Z banky jsem si odnesla papírovou pětitisícikorunu s Tomášem Garriguem Masarykem. Dostala jsem ji od paní průvodkyně a děti o ni okamžitě projevily zájem. Začaly navrhovat směny a obchodování: "Já jí chci", "vyměním" ... apod. :-).

Napadlo mě, že ji nemusím schovat do šuplíku a uděláme z ní náš společný putovní poklad. Pojmenovala jsem ho zatím pracovně "Můj týden s Tomášem Garriguem Masarykem". Každý týden si jedno dítě vezme bankovku domů. Během týdne napíše třeba pět vět o tom, co zažilo, co ho potěšilo, co pro něj bylo náročné nebo co by chtělo ostatním říct. Na další Portfoliové středě může svůj zápis přečíst v kruhu a předat bankovku někomu dalšímu. 

Uvidíme, co z toho vznikne. Třeba se časem začneme zajímat i o samotného Masaryka a dostaneme se k otázkám férovosti, demokracie nebo toho, jak se společně rozhodujeme. Zatím mi stačí, že máme něco, co bude putovat mezi námi. Něco, o co je potřeba se postarat a co na chvíli svěříme někomu jinému.

Dát si navzájem prostor

Postupně si vytváříme i malé rituály, které nám pomáhají být spolu. Jedním z nich bude plyšák ... takový ten "talking stick" v kruzích - kdo ho drží, má prostor mluvit, ostatní naslouchají. Uvidíme, jak se nám s ním bude dařit. Někdy možná pomůže udělat v kruhu trochu víc místa pro ty, kteří se ke slovu dostávají obtížněji... možná nám časem ukáže i něco, co bychom jinak hned neviděli u druhých a přehlédli to.

Být důsledná a zároveň laskavá

Odpoledne jsme zamířili na hřiště. Byly tam i malé děti s babičkou. Starším klukům občas ulétlo sprosté slovo, a tak jsem jim připomněla, že jsme na veřejném hřišti, kde si hrají i malé děti, a že je dobré hlídat si, jak spolu mluvíme. 

Podobné chvíle mě vracejí zase k otázce, kterou řeším nejen při práci s dětmi, ale i doma: jak být důsledná a zároveň laskavá? Jedno nemusí vylučovat druhé. Děti potřebují vědět, co mohou očekávat, ale také mít prostor pro vlastní názor, nesouhlas a chyby. Hranice nemusí znamenat, že musí být vždycky po mém. Laskavost nemusí znamenat, že všechno přejdu. Možná nejde o to, aby mezi námi nikdy nevznikl nesoulad či konflikt. Důležitější je, jestli se dokážeme vrátit k rozhovoru a zůstat spolu v kontaktu, i když se zrovna neshodneme. Je to něco, co se učím pořád znovu. Stále je co objevovat, detislajf:-), stejně jako děti.

Co bude dál? Hra s penězi

Když jsme se bavili o penězích, děti mi daly jasně najevo, že by si chtěly hlavně hrát. Nejen poslouchat o tom, jak peníze fungují, ale zkusit si obchodovat, rozhodovat se, hospodařit a domlouvat se mezi sebou.

Tak teď hledáme nějakou dobrou hru s penězi. Dostihy a sázky už známe, ale třeba máte doma jinou, kterou byste nám doporučili nebo půjčili. Možná právě při takové hře zjistíme další věci, o kterých se nám bude chtít mluvit.

Dnešek tedy nebyl jen o penězích, bankovkách a České národní bance. Byl také o otázkách, na které nemáme hned odpověď. O tom, jak se díváme na lidi, jejichž život je jiný než ten náš. A o malých věcech, které nám pomáhají být spolu.

Nová skupina se totiž nevytvoří tím, že se sejdeme na jednom místě. Vzniká postupně. Z rozhovorů, společných zážitků, drobných nedorozumění i rituálů, které si teprve hledají své místo.

Tak uvidíme, kam nás příště zavede pětitisícovka s Masarykem, náš plyšák nebo další otázka, kterou si někdo troufne položit.

Společné putování mezi vrstvami světa pokračuje.